PDF soubor, připravený k tisku, ideální pro obytňáky.

TXT soubor, bez obrázků, seznam k úpravě

Odkaz na Canva soubor, který si můžete zkopírovat a pak si celou noc hrát! Budete mít svůj unikátní a originální seznam, přesně v tom designu, který milujete!

Článek Karavanem 2024 se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Článek Vizuální člověk se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Dobře, dobře. Já vím, proč jsem si vybrala lukostřelbu. Je to naprosto skvělej sport a to hned z mnoha důvodů:
– Když chci, můžu trénovat úplně sama. Nikoho k tomu nepotřebuju, prostě si jen tak stojím venku a nikdo jinej mě neprudí.
– 

Když chci, můžu trénovat ve skupině. Stačí jen prostě jít na střelnici a hned se k někomu můžu přidat.
– Rozhodně se nezpotím, ani nezadejchám. Což je fajn, protože to teda nemám moc ráda.
– Nic k tomu nepotřebuju. Teda krom luku, šípů a terče. Ale žádný jiný vybavení netřeba. Nemusím mít nějakej drahej stroj, zimní stadion, led, kamarády, branky, vodu a loď, nic. Prostě nic.
– Můžu trénovat kdekoliv a kdykoliv. Což dost souvisí s bodem výše. Prostě popadnu to nutný minumum a můžu si jít zastřílet do lesa. Můžu si s sebou všechno vzít na dovolenou a trénovat na pláži na Korsice (což bylo mimochodem naprosto boží!)
– Lidi co se okolo tohohle sportu motaj jsou vesměs milý a příjemný. Žádný sportovní magoři.
– Vypadá to neuvěřitelně hustě a cool
Ale nehledě na všechny výše popsaný výhody, mi někdy teda přijde, že jsem naprostej magor, když jsem se do toho pustila. Proč nedělám nějakej sport, kterej se proboha provozuje v teple?
Když jsem se o víkendu strojila na závody a natáhla jsem na sebe enormních dvacet jedna kusů oblečení (plus dvě rukavice k tomu), silně jsem pochybovala o svým zdravým rozumu. A když jsem pak pozorovala Oliheň, která se nabalila úplně stejně a po nandání poslední vrstvy si vzpomněla, že na sobě nemá druhý fusekle, málem to se mnou smíchy švihlo Vypadala totiž jak panáček Mischelin (to pro ty starší ročníky) nebo jako Kung Fu panda (to pro ty mladší), když se snažila ohnout Silně mi to připomnělo dobu, kdy jsem byla těhotná a radši bych si nechala omrznout nohy, než si nandat fusky
Každopádně i přes tu neuvěřitelnou zimu, to bylo krásný a vlastně svým způsobem romantický. Trmácet se sněhem a občas si na něco vystřelit, hledat šípy ve sněhu a pak se chvíli nahřát u ohně, kterej produkoval tepla asi tolik, co můj zapalovač Opíct si buřta, popíjet horkej čaj a studený pivo. Nadávat na to, jaká je zima a těšit se na teplo.
Úplně nejvíc úžasný na tom je, že mi vlastně nebyla zima! Nějakej podíl na tom teda asi bude mít to, že jsem se navlíkla do termolegínů, který jsou prakticky neprustřelný, na ně jsem natáhla zimní lyžařský kahloty a celý jsem to završila teplou sukní Ale fakt! Mrzly jen prsty, protože luk ráda držím holou rukou. A sedm hodin v mínus deseti stupních jsem prostě zvládla krásně. Dokonce v softshelkách! Před odjezdem jsem si ještě vystřihla vložku z kombinace miralon/alobal, našla termoponožky, který mi dovolujou pohnout prstama a nezaškrtí mi krevní oběh a na ně narvala ještě jedny vlněný ponožky a tradá! Jako stát tři hodiny jako voják na stráži bych v tom teda nemohla, ale to nejspíš asi v ničem. Jakmile jsem se hejbala, tak nohy byly fakt krásně v teple. Haleluja!
Když jsme pak v neděli odpoledne usedali do Avie a modlili se, ať vyjedem ten zmrzlej kopeček a nemusí nás vyprošťovat někdo s traktorem, přišlo mi to celý vlastně jako naprosto skvělý dobrodružství. Takový to na co pak člověk ještě po letech vzpomíná, neustále o tom vypráví, žertuje, blblá, ale vlastně je na sebe (a já teda i na ty svoje děti!) hrdej, že to zvládnul a nevysrabil.
Takže já zůstanu u lukostřelby. I když se někdy musím navláct jak pumpa. Takovýhle výzvy by mi totiž šachy asi nepřipravily

Článek Proč jsem si, sakra, nevybrala šachy?! se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Článek Lednová hibernace se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Článek Kreativní bordel se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Dneska jsem se přistihla, že mě baví nakupování. A nemám na mysli nakupování toho druhu, při kterém se zastavíte na kafíčko a pak dumáte jestli vám tyhle boty udělají hezčí zadek, jestli v těhlech kalhotech nemáte tlusté stehna a jestli vám tohle tričko pomůže sbalit toho fešáka co chodí často k vám do baru. Ne ne, bylo to naprosto nudné popojíždění s vozíkem, nahlížení do seznamu a metodické ukládání zapsaných věcí. Využití mozku nula celá nula.
Jak jsem tak drandila skrz naše téměř nákupní centrum (sámoška, která obsahuje drobnou galanterii (několik nití a dvě gumy do trenýrek), potřeby pro drobné zvířectvo (například neuvěřitelný kočárek pro psy za pouhé dva a půl tisíce) a kuchyňskou sekci (semtam pánev či sekáček na maso) a dospěla do bodu, že mě to vlastně baví, zhrozila jsem se. Jak je možné, že si užívám tak neuvěřitelně nudnou a primitivní věc, jako je nakupování podle nákupního seznamu? To jsem ale klesla. A já vám povím proč.
1) Nemám s sebou dítě (to v břiše se nepočítá). Úlevová reakce za dvacet bodů. Nikdo mě netahá za nohu. Můžu v klidu dokončit myšlenku, aniž bych musela vysvětlit kde je Geeno, kam jela babička a proč jsou hůlky na lyžování dvě. Nemusím kupovat gumové medvídky a Magrotku pro pana O. (k obojímu mě dítě nutí!). Nemusím monitorovat, co mládě kde bere, schovává, odkládá a s kým se chystá zapříst rozhovor.
2) Nemám s sebou pana O. Úlevová reakce za deset bodů. Nemusím mluvit. Nemusím vysvětlovat proč kupuju něco, co není na seznamu. Nemusím hlídat, jestli mi nikam neutíká či naopak nezůstává pozadu u jogurtů.
3) Jsem sama. Úlevová reakce, která se nedá body ohodnotit. Téměř už jsem zapomněla, jaké to je.
4) Nemusím přemýšlet. Všechna myšlenková práce už byla vykonána, já jen mechanicky plním rozkazy a vkládám zboží dle přiloženého seznamu.
5) Mám naprostou volnost. Můžu si dělat co chci a koukat kam chci a nemusím sledovat to a tamto a odpovídat na to a toto.
V návalu euforie z nabyté svobody a v návalu studu z toho, že mě baví nakupování, jala jsem se vzpomínat. Vzpomínala jsem, jak jsem nakupovala tehdy, za starých časů a jestli mě to bavilo. Ne, standardní nakupování mě nebavilo, ale dalo se zpříjemnit nezávazným flirtem. Rozhlídla jsem se tedy okolo, jestli se po samošce nepotuluje někdo, na koho bych mohla hodit očko. Děda u tuňáků vypadal slibně, leč byl zjevně krátkozraký, jelikož konzervu téměř olizoval. Dámskou polovinu jsem vynechala úplně, takže mi uchazečů rapidně ubylo. Vyškrtala jsem i páry, nenechám si nafackovat na nákupu. No a pak mi toho moc nezbylo. Vzhledem k tomu, že byl páteční večer, potulovalo se tam pár výrostků, ke kterým bych se už nevetřela, ani kdybych tvrdila, že jsem jejich au-pair. I ty už jsou mladší než já. Smutná bilance.
A pak jsem hodila oko na svůj košík a bylo to jasné. Jak by mohl flirtovat někdo, kdo má v košíku mraženou zeleninu, jogurty, dětskou šunku, balíček fazolí, brambory a cibuli a vůbec, ale vůbec žádný alkohol? To je prostě vyloučené. To se dalo, když váš vozík zdobila láhev vodky, olivy, chipsy a pěkně drahý sýr. Teď už je na první nákupní pohled jasné, že jsem nudná, usazená matka, i když se to snažím maskovat tyrkysovým kabátem a červenýma kalhotama (proběhla u mě změna stylu, o tom někdy příště). A tak jsem zas vypnula myšlenkové pochody, dojela nákupní seznam a zařadila se do fronty u pokladny.
Byla jsem přistižena při loupeži lučiny, což mi trochu pozvedlo sebevědomí, protože to přeci usedlé matky nedělají, že? Asi to budu zkoušet častěji.
Chladný vzduch na parkovišti znovu probudil myšlenky na nějaké laškování, ale řeknu vám, měla jsem tam dost co dělat sama se sebou a naším milovaným Volvem. Naše auto je tak trochu po mně, má rádo teplo a na zimu reaguje mrzutě. Čím níž klesá teplota venku, tím úporněji se snaží rychle zavřít kurf. Jednoduše řečeno, víko kufru nedrží nahoře. A tak jsem byla nucená potupně opřít víko o hlavu a volnýma rukama manévrovat nákup z vozíku do kufru. Situaci mi nijak neusnadňoval fakt, že při každém pohybu hlavou se mi do očí svezla prudce elegantní, nicméně trošku velká čepice. Oslepena jsem šilhala po kolemjdoucích, ale nikdo, opravdu nikdo se na mě nedíval jinak než pobaveně.
A tak jsem práskla kufrem, otevřela si čokoládovou tyčinku (to k nakupování useldých matek určitě patří) a pokořena jsem zamířila domů.
Věřte mi, až si příště půjdu zaflirtovat, v sámošce to nebude. A taky možná odložím ten obří pupek.

Dobrou noc

Článek Potěšení mladé ženy se nejdříve objevil na Martina Koucká.

No, to si vymýšlím, tak úplně venku to ještě není, ale rozhodně je to na nejlepší cestě. Úzká rodina i přátelé už to všichni ví, takže je načase vyklopit to i tady a oznámit, že někdy za teplých letních dnů se řady naší domácnosti rozšíří o dalšího velmi očekávaného člena. Jupijou!
Jako v minulém těhotenství, tak i tentokrát netrpím ničím. Naprosto ničím. Těhotenství si užívám maximálně, někdy dokonce tak moc, až z toho usnu na gauči, nechajíc starší robě hopsat mi po hlavě. V noci pak samozřejmě nespím, vrtím se na posteli a rovnám malé dětské nožičky pod peřinu. A přemýšlím. Ale to už je téma silnějšího kalibru.
Bagetka už se v břiše příjemně vrtí a dává o sobě pravdielně vědět a tak mě často potkáte jak se zasněným výrazem lovím cosi pod svetrem a usmívám se jak při sníženém IQ. Matylda se moc těší, často si s Bagetkou povídá a hladí jí přes pupík. Jestli to takové bude i v reálu, nejspíš jí samou láskou umačká. No, iluze si nedělám.
V prvním těhotenství jsem si často dělala srandu, že bych klidně mohla být těhotná za peníze, když to tak dobře snáším. Kdepak, já bych mohla být těhotná zadarmo! Strašně mě to baví a představa, že těhotenství tu pro mě bude třebas už jen párkrát, je pro mě, chm, bolavá? Myslím, že i páté těhotenství bych si užívala úplně stejně, jako první dvě. Prostě paráda.
A tak vás prosím, mějte se mnou pochopení, když se vaše zásilka o den opozdí. Pravděpodobně jsem vytuhla půlkou těla na gauči, v ruce metr, tužku za uchem a přikrytá kusem Termolínu. Ale zítra, zítra tu vaší zásilku vážně zabalím!

Díky

Článek A je to venku! se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Sice jsem nechtěla nic psát a všechno si to nechat až po víkendu, ale panika mi nedá. Hrdlo se mi úží, dech se mi krátí a veškeré vnitřnosti se snaží zakutat co nejhlouběji do těla. Ano, mám strach. A děsný. Zítra jdu totiž na kurz zpěvu, po kterém jsem (zřejmě v pomatení smyslů) zatoužila. Kreslení se vyvedlo o tom žádná (a ano, ty fotky vážně hned naskenuju), ale jak jsem si někdy mohla myslet, že bych snad mohla něco zazpívat? A před lidma? Můj ty bože!
Nejhorší je, že začala panikařit i má věrná duše, který jde se mnou a zpívá o moc líp než já. Co mám potom dělat já? Úspěšně se mi dařilo kurz vytěsňovat z podvědomí, takže dnešní objev toho, že zítra v pět je nástup mě celkem zaskočil. Ale zas se od té doby bojím o to víc, takže se doba sladké nevědomosti vyvažuje mírou mého děsu. Na lopatky mě dostalo slovo „sólo“. Jo, ve skupině, to se ještě dokážu schovat, tvářit se, že pusu otvírám a občas i odvážně něco šeptnout. Ale abych zazpívala před skupinou lidí? Nemožné! Vždyť já nezazpívám ani pře panem O. A to před ním dělám horší věci! (Když se mě ptal jaké, odpověděla jsem drbání v uchu)
Ach jo, budu zaručeně jediný člověk, který nejenže se zpívat nenaučí, ale ani se neodváží otevřít pusu. Dost truchlivá představa.
A tak mi prosím, držet palce, abych zítra překročila další kousek svého stínu. Potřebuju to. Jak palce, tak překračovat stín.

Článek Překročit svůj stín se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Několik lidí mi pochválilo moje články. Ti největší fantasti dokonce psali, ať je poté vydám jako knížku. No a tím to zhaslo. Ode té doby utrum a já jsem jak přiškrcená. Pokaždé když si sednu k blogu a vezmu do ruky tužku (ano, i při psaní na počítači mám vedle sebe papír a tužku) mám před očima vlčí mlhu a tupě zírám kamsi za monitor. Ještě jsem nedospěla k tomu, abych tam viděla překrásný obal knížky, která bude úplně prázdná, ale cítím, že už to není daleko.

 Kdybych tvrdila, že si svojí kreativitu vybíjím jinde, tak, co si budeme povídat, budu lhát, až se mi bude od pusy prášit. Dělám na Defučách, což bylo kreativní pouze do chvíle, kdy člověk vymyslel a vytvořil první. Ušila jsem dneska Matyldě pyžamové kalhoty, což lze za kreativitu považovat jen těžko, neboť sešít k sobě dva kusy látky, které vzniky obkreslením jiných kalhot, to by zvládla i cvičená opice.
Jsem taková nějaká vyputá. Kouká tu na mě několik projektů, které by si zasloužily dokončení (včetně kabelky pro mojí ségru, která mě straší snad už i ve snu) a já ne a ne se rozhoupat. Ani do práce není moc energie a tak místo fakturování hraju karty na počítači. Tomu se říká úpadek. Navíc u nás je tak šílená zima, že jakmile nechám ruce na klávesnici dýl než pět vteřin, začnou mi k ní přimrzat. A pak má člověk pracovat.
 Velký (a nejspíš jediný poslední doby) kreativní počin, ke kterému mě dostrkala moje kamarádka, byl kurz Kreslení pravou mozkovou hemisférou. Oprášila jsem něco zrezlých vědomostí (to jsou ty které jsem nasbírala v bohémské fázi svého života na střední škole), ořezala tužku a šla jsem. Když vás na kurzu jako první věc nechají nakreslit portrét podle fotky a vy se podíváte na výslednou bramboru s ovály místo očí, je vám do breku. Neutekla jsem jen proto, že Z. se bála víc než já a potřebovala morální podporu. A taky mi bylo líto peněz, jsem skrblík. Obsahem kurzu vás nebudu trápit, zaplaťte si ho sami. Ale můžu prozradit, že výsledky to zaručeně má. U mě viditelné i okem naprostého laika. I kdyby měl to oko jen jedno. Přiznávám, že jsem první portrét odflákla. Věděla jsem, že to nenakreslím, že na to není dostatek času a že jsem nekreslila kolik? Bratru osm let. Ale zas si nebudu čechrat peří, i kdybych ho neodflákla, vypadal by zhruba stejně, jen by mi to dýl trvalo.
Výsledný portrét nebyl samozřejmě perfektní, ale nevypadal jako kresba čtyřletého dítka. A to mě potěšilo. Za ty prachy, neberte to.
Na kurzu mě hodně zaujala věta lektorky, která říkala, že máme svoje výtvory ukazovat dětem. Oni prý vždycky poznají, že kreslíme babičku, dědečka, tatínka. A to nás vzpruží. Při M. večeři jsem skicovala její nožičku koukající z pyžama. Měla jsem za to, že se mi daří. Když jsem M. ukázala svlůj výtvor, odehrála se zajímavá konverzace:
„Matýsku, víš co to je?“
„Jo,“ sebejisté a bez zaváhání.
„A co to je?“ V duchu se tetelím ze svého úspěchu.
„Žiuafka.“
 Čelist jsem si ze země posbírala sama. V duchu jsem se utěšila tím, že tam prostě chyběla ta nohavice, která by zasadila nožičku do kontextu. Když o pár hodin později neuspěl ani O., málem jsem vzteky rozkousala tužku. Pravda, ten alespoň netvrdil, že je to žirafa. Ráda bych tu svůj výtvor ukázala, abyste posoudili jestli má naše dcera nohy jak žirafa, ale zmizel kdesi pod nánosem fixek, pastelek a razítek. Což je možná dobře.
Takže jak bych to shrnula? Kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou se může zdát drahý. Když si cenu přepočítáte na hodiny, zjistíte, že je to naprosto normální taxa. Máte tak půlroční kreslení v kostce. Zabalené s mašličkou za jeden víkend. Tužky a guma přiloženy. Určitě je to super, protože člověk nevypadne z rytmu, nezapomene, co se naučil, ale zas je to pro lidi, kteří pravou mozkovou hemisféru moc nezapojují, docela záhul. Pár nás tam rozbolela hlava, prostě jen z toho, že člověk cvičí něco, co bylo tak dlouho nepoužívané. Holt naše éra fandí spíš racionální, levé hemisféře.
 Levá hemisféra je ta potvora, která vás odrazuje od všeho kreativního. To ona může za to, že si nepořídíte šicí stroj, protože byste vlastně nic neušili a všechno byste zkazili. To ona může za to, že i když vás nesmírně lákají výtvarné potřeby, stojany, štětce a barvy, odcházíte nakonec s gumou, při jejíž koupi jste rudli jak malí. To ona může za to, že spousta vašich přání zůstane v té nezřetelné snové fázi a vy se do nich nikdy nepustíte, protože by vám to třeba náhodou nemuselo jít. Vím o tom své. Léta jsem pouze háčkovala, protože háčkování se dá vypárat. Šití jsem se bála, tam když člověk do látky střihne a bude to špatně, moc už toho nenadělá. Dneska už vím, že i z blbě střihlé látky se dá leccos vykouzlit, že i špatně nakreslená kytka je pořád kytka a že každou tvorbu občas provází krize a porodní bolesti. Tak se toho nebojte, vezměte do ruky co je libo, ať už je to kladivo, jehla a niť, štětec nebo mikrofon. A dejte se do toho. Jen snů, k jejichž realizaci jsme se neodvážili, může člověk litovat. Všechny ostatní nám přece něco dají.

A abych jen nemlátila prázdnou slámu, prozradím, že se v prosinci chystám na kurz zpěvu. Kdo mě zná, ví, že zpěv je moje Achillova pata. Samozřejmě umocněná tím, že O. zpívá božsky a moje pokuňkávání v jeho přítomnosti je ještě horší než obvykle. Už před ním radši ani nezpívám (no, dneska jsem se vyprsila a vyřvávala jsem Šly panenky silnicí, taky O. rychle utekl). Vím, že nikdy nebudu hvězdnou zpěvačkou (ale představovat si to snad můžu, ne?), ale ráda bych, abych mohla otevřít pusu, aniž bych za pět vteřin musela pusu zas zavřít, jelikož jsem se úplně ztratila. A ne v překladu.
Takže kreslení chválím, ale jestli se v prosinci vrátím a budu umět čistě zazpívat jednodušší písničky, budu tyhle kurzy velebit až do nebes. Halelujah, počkejte si na to.

Dobrou noc

Článek Očekávání se nejdříve objevil na Martina Koucká.

Tenhle blog měl být původně o tom, jak babička poprvé hlídala Matyldu, jak jsme si vyrazili na večeři a jak se O. rozčílil. Pak uběhlo něco hodin či dnů a blog měl být o tom, jak mi bylo špatně (no strašně, fakt strašně špatně). A pak uplynulo ješt pár hodin a blog zákonitě musí být o tom, jak měl O. premiéru. Ale abyste nebyli ochuzeni, zkusím to sem nacpat všechno.

O panu O. se tady toho v poslední době moc neobjevilo. Není divu, doma se skoro neohřál. Koncem jara skočil po jedinečné šanci zahrát si v muzikálu a v půlce léta se to u nás objevilo i s příznaky. Když poprvé odjel do divadla, náležitě vzrušený a natěšený, byla jsem doma jako na jehlách. Jak to jen vydržím než dorazí? Ne jen proto, že jsem byla zpovykaná jeho občasnými příchody okolo páté a teď najednou měl divadelničit do sedmi. Ne, chtěla jsem slyšet všechno! Kdo tam je, jak to tam vypadá, kdo co řekl, co se bude dělat, co se nebude dělat, prostě všechno. Mile mě překvapilo, když dojuchal domů okolo třetí (pracovní doba, prosím, od 9:00 do 19:00). Pokusila jsem se ho vyzpovídat a usoudila jsem, že herec není špatná partie. Nemohla jsem se mýlit víc.

Netrvalo ani pár dní a v divadle byly zavedeny pokuty za pozdní příchod. Na naší domácnost, kde vládne ekonomická situace značně podobná Argentině, šlo o poměrně horentní sumy, takže O. musel ráno vyrážet opravdu zavčasu. Mělo to ovšem velkou výhodu v tom, že po půlhodinovém klidnění Matyldy v posteli se mi podařilo vyštípat jí s právě vstávajícím O. a sama jsem si mohla ještě chvilku ducnout. Zpravida mě při tom dítko přišlo přikrášlit propiskou, poslintat napěněnou pastou na zuby, nebo jinak vylepšit moje ranní skóre, ale důležité bylo, že jsem mohla být pod peřinou. Když ovšem O. práskl dveřmi, musela jsem chca nechca z pelechu i já.
Druhá výhoda herce z muzikálu spočívá v tom, že ke své práci nepotřebuje auto. V divadle toho moc nenajezdíte. A povím vám, v rodině, kde je auto pouze jedno je tahle výhoda fakt obrovská! Měla jsem před sebou tři měsíce autoráje, který spočívá především v tom, že když chci na nákup, tak si na něj můžu dojet a nemusím krkolomně vymýšlet, na který den mám nákup naplánovat a vyslat na něj muže. A hlavně, pořád jsem v katogorii řidič – začátečník, takže jen štelování zpětného zrcátka ve mě probouzí libé pocity a celá se jen klepu až vyrazím.
První výhoda se dařila téměř denně, díky mé vytrvalosti (tak nazývám tu vlastnost, která mi dovoluje zůstat v posteli i když dítko kvílí „távat, távat!“ a tahá mě za nohu). Druhá výhoda se ovšem téměř nerealizovala. Chtěla jsem si dělat čárky, ale díky své chaotičnosti bych nejspíš jednu udělala v koupelně, jednu v ložnici a další v kuchyni a pak bych měsíce přemýšlela, co jsou vlastně ty čáry zač (čtverečková metoda mě opustila stejně rychle, jako všechny další organizační metody, veřili byste, že jsem dokonce na dva měsíce ztratila diář?). Ale řeknu vám, tyhle místnosti by bohatě stačily. Zhruba tolikrát jsem totiž směla mít naše „společné“ auto. Nevím, jestli O. netrpí paranoiou, že za jeho nepřítomnosti našemu Volvu ubližuju, protože mi přijde až nápadně podezřelé, že tak často bylo naprosto akutní jet do Holešovic autem. Já mu neubližuju, fakt.
Běh domácnosti se ustálil, já si zvykla, že v týdnu se s O. vidíme maximálně při přípravě večeře (při konzumaci už většinou jeden z nás pracuje) a že víkend u nás znamená to, že O. dorazí v neděli nad ránem, prospí se k obědu a odpoledne, dá-li štěstí, muzíkál, kapela, práce a jiní, si pohraje s Matyldou. Ještě ho díkybohu pozná.
Člověk si opravdu zvykne na všechno a tak se i u nás doma slova jako „režisér, forbína, velín, port a tanec“ ozývaly na denním pořádku. Zvlášť ten tanec, ten tanec. Kdo někdy viděl O. tančit, pochopí, co mám na mysli. Nejlíp tančí tehdy, když o tom neví. Jakmile začne mít pocit, že jde o tanec, jeho pohyby se stanou křečovitě topornými a on se za doprovodu nuceného úsměvu potácí středem parketu za tichých vzdechů ostatních přihlížejících. Několikrát jsme to zkoušeli zlomit. Pouštěla jsem zamilované ploužáky a vnadně se k němu tiskla ve snaze uvolnit napětí v bocích, aby se alespoň maličko zavlnil. Kdepak. K párečku spolužáků ze základky na diskotéce nám chyběla jen ta mezera na vzdálenost paží. Já nejsem dobrý učitel. Krom toho, že mám pramalou trpělivost, tak neoplývám schopností jasného vyjádření. Nejspíš jsem to zdědila po dědovi, který se ve vypjatých situacích uchyloval k bonmotům jako třeba „No tady to musíš takhle to! Jak to že to nechápeš? Vždyť ti to říkám úplně jasně!“. Vždycky si vzpomenu na mojí oblíbenou scénu z filmu Holky z porcelánu, kde mladý instalatér (Jan Hartl), otvírajíc zatuhý kohout potrubí vztekle nadává: „Jak dlouho to nikdo ne tó, je to celý tó!“
Já u toho alespoň nekřičela, i když věřím, že kdybychom se tanci věnovali dýl, i na tohle by došlo. Ovšem nás k tomu nic netlačilo, takže tanec zůstal v teoretické rovině diskuzí a představ. A mých nočních můr o tom, že jestli se jednou vezmeme, tak náš svatební tanec budeme muset pojmout asi jako sultána v harému – O. bude stát a já okolo něj poskakovat.
A pak přišel muzikál a s ním Svatka. Jméno nebude náhodou, že měla dostatek trpělivosti a podařilo se jí O. usměrnit natolik, že nikomu ze spoluúčinkujících nevyrazil chrup a nepohmoždil končetiny. A víte co? Já tvrdím, že byl dobrej, fakt dobrej a že TANČIL! Mimochodem, zkuste si to, když vaše boty váží asi polovinu toho, co vy, tím tanec opravdu získá na kráse a na ladnosti. Pokud nemáte tak těžké boty, zalijte si nějaké do betonu, bude to sice chabá náhrada, ale postačí.

Za zmínku stojí ještě hlava. Normálně má O. hlavu moc pěknou, hezky tvarovanou, krásnej profil. Vlasy jemný, ale hustý. Barva hnědá, na pohled příjemná. Rád se stříhá na krátko, s patkou napravo. Já mám radši trošku přerostlejší eleganci, působí nedbaleji a hlavně, nevypadá na čerstvých osmnáct. Přísahám, že když přijde od kadeřníka, tak jenom jeho strniště brání tomu, aby ho nevynesli z hospody v zubech. Ale díky muzikálu měl zákaz stříhání. Ze začátku jsme z toho měli srandu, ani jsme si nedokázali představit, co z toho nakonec bude.
Červenec se nesl ve znamení Boha Slunce – O. hraje se skupinou The Rock Set a jeho účes musí být řádně natužen. Což s narůstající délkou vlasů získává na vtipnosti.

Čas plynul, vlasy rostly a z Boha Slunce se stával Beatlsák. Ještě stále se snažil udržet vlasy v pozoru, ovšem jen v těch nejdůležitějších chvílich, tedy při koncertech. V normálním provozu se snažil především o to, aby nenosil kalhoty do zvonu a aby moc často neříkal „peace“. Žertíkům ovšem neunikl, protože když se díváte na někoho, kdo se snaží z Ringo Stara udělat frontmana Roxette, je to prostě k smíchu, ne že ne.

Vlasová rána ovšem přišla jednoho večera, zhruba kolem jedenácté. V divadle měli tuším první kostýmovou zkoušku (nebo jak se to), která se protáhla a když O. dorazil domů, byla jsem zabraná do práce a na jeho pozdrav jsem jenom zamručela. Podařilo se mu nepozorovaně připlížit až za moje záda a když jsem se otočila pro pravidelnou vítací pusu, opravdu, ale opravdu jsem se lekla. Jeho vlasy, zpracoavné do spousty bodlin trčely výhružně na všechny strany a ohrožovaly bezpečnost každého, kdo se přiblížil víc než na metr. Vy byste se nelekli?

Jako já jsem samozřejmě věděla, co bude mít na hlavě, ale s kratší verzí vlasů to vypadalo, chm, přijatelněji. No což, jsem v jádru duše pankáč po tátovi, takže tenhle účes se mi vlastně líbí. A navíc skvělě ometá pavučiny. Mimochodem zrovna tenhle den si O. zvolil na cestu vlakem. Prý si v posledním nočním vlaku všichni odsedávali, proboha proč?
A ještě trochu vody uplynulo a já mám doma… Lásku z pasáže! Patka s vlnou neposlušně padá do čela a dává vědět, že pán je tvrďák ale duší je romantik a správňák. Ilustrační foto bohužel nemám, zdá se, že O. chce na tuhle fázi vlasového života mít co nejmíň vzpomínek, možná na ní chce dokonce zapomenout.

A ostny jsou ještě ostnatější, i když se to zdálo nemožné. A klasické pivo, či vodu s cukrem nahradil zmrazovač. Ještě pár centimetrů a bude používat tekuté řetězy.

Do konce října daleko, tak jsem opavdu zvědavá, koho budu mít za měsíc doma. A začátkem listopadu? Muzikálu bude konec a mně se možná vrátí můj osmnáctiletý zajíc. A možná ne.
Ale k premiéře, o které to vlatně celé mělo být. Nepřísluší mi hodnotit kvalitu, zpracování či herecké výkony. Ne že by to bylo pouze pro povolané lidi, ale proto, že jsem uživatel nenáročný a moje kritika tím pádem nemá valnou hodnotu. A taky jsem citově zainteresovaná, takže když vám řeknu, že nejlíp hrál zaručeně O., budete mi věřit? No dobře, ještě se mi moc líbila Daniela Šinkorová a Braňo Polák. A všichni se mi líbili. Celý to bylo fajn, běžte taky. A nebo si to pusťte v pohodlí vlastního gauče, protože jde o první muzikál, na který můžete koukat na netu.
Z děje vám nic neprozradím, to by nebylo fér. A navíc by to byl blog hodný menšího kapesního románu.

Takže jaké je to vlastně být hecem? Nevím, zeptejte se O. Já můžu jen říct, jaké je to žít s hercem. Ze začátku je to vzrůšo, člověk je na toho druhého tak pyšný, věci jsou nové, neokoukané. Ale všechno časem ztrácí na lesku a i herectví je nakonec jen práce. Takže jestli vás v práci sprdne režisér, nebo vedoucí směny je nakonec celkem buřt. Akorát u toho pásu vás asi nebude nikdo fotit. Pokud si zrovna neuříznete ruku, že. Na herce se cílí moc pozornosti. Každý kouká, každý poslouchá, jen aby mohl kousek předat dál. Já radši zůstanu schovaná v anonymitě a budu dál tiše podporovat svojí Lásku z Pasáže. I když jí bude zas osmnáct.
Ale pokud máte šanci, běžte do toho – herectví je určitě fajn.

Krásný večer

PS: Z příspěvky jsem odstranila všechny fotky, protože nevím, jestli by se tím můj bývalý muž chtěl chlubit

Článek Hercem být se nejdříve objevil na Martina Koucká.