Kurz balerínek – Sobětuchy

Ty Sobětuchy prokletý!
Víte, že jsem za těch pět let pořádání kurzů jen třikrát přišla pozdě?! Jednou o tři minuty – to jsem si omylem nařídila budíka o hodinu pozdějc a čekalo mě asi 300 kiláků cesty. Jednou o 15 minut – to mě zradila pondělní ranní dopravní špička na trase Ostrava – Brno A potřetí? No jasně! Potřetí do Sobětuch a to rovnou o 57 minut!
Jako ne, že by tady nebylo nějaký varování, že jo. Lidi, co se nehlásí na kurz jsou dostatečným důvodem, proč na ten kurz nejezdit Ale kdepak já, já vám to tak cpala, že se nakonec i ty lidi nebohý našly a já mohla vyrazit. No a tak jsem v sobotu ráno vyrazila. Úplně mě rozjuchalo, že to nemám dvě a půl hodiny, ale jen dvě hodiny. Dokonce jsem z toho nadšení uvažovala, že se stavím v Mekáči na snídani, což už jsem třeba rok neudělala. Ale nakonec jsem si to rozmyslela…
Kousek od domova, asi tak patnáct kiláčků, se mi cosi rozsvítilo na palubce. Po chvilce dešifrování jsem zjistila, že to nejspíš bude baterka a hned jsem to zvesela volala muži. Jistě ho to v sobotu ráno potěší, nemá koneckonců na práci nic jinýho, než obstarat čtyři děti, barák, zahradu, přesadit rajčata, udělat kus fasády a tak! No, potěšilo ho to Nakonec jsme se shodli, že to bude dobrý. Koneckonců, mám kdyžtak kabely. Kdyby to v Sobětuchách odmítlo nastartovat, tak prostě budu bušit na nejbližší vrata tak dlouho, až mi někdo otevře a pomůže mi nastartovat
Jedu dál. Baterka zhasla. Pohoda.
Baterka zase svítí. No nic, pokračuju v krasojízdě.
To dám!
Už skoro opouštím Prahu, sjíždím na hradeckou dálnici a chystám se trošku přidat plyn, abych splynula s provozem, když tu najednou auto strašidelně zařve. Co to sakra bylo?! Čumím jedním okem na palubku, svítí tam toho najednou nějak víc. Skoro to vypadá, jako kdybych měla zařazeno nejen dopředu, ale i dozadu, neutrál, ruční brzdu a sport najednou! Zkusím opatrně znova přidat plyn. Auto řve, jako kdybych se chtěla zapsat do klubu tuningářů. Ale to je asi tak jediný, co dělá. Teda pak ještě zpomaluje a to na dálnici není zrovna potřeba. Vyhazuju blinkr a přesouvám se do odstavnýho pruhu. Brzdím a zastavuju.
Jediná oprava, co na autě umím je v rámci všeobecně platnýho návodu vypni – zapni. A tak to chcípnu a znova natočím. Jupí, opraveno! To jsem ale šikulka!
Jedu dál a hned to radostně volám muži. I přes aparát cítím, jak se mu orosilo čelo Jako jo, i já se trochu bojím, ale co by se asi tak mohlo stát?! Kdyžtak to prostě zase chcípnu a bude! Však jsem holka šikovná.
Tak si tak pěkně jedu a jedu, rozjímám, uvažuju, plánuju, píšu si v hlavě, když tu zas najednou řev! To nic, to je dobrý, to znám! Přesunu se do odstavnýho pruhu, už podruhý dneska, zastavím a natočím to. A ono – prd!
Jako ani škyt! Ani jedno jediný malilinkatý zachrchláníčko! Úplný mrtvolný ticho! Sedím na dálnici v odstavným pruhu, kolem sviští všichni ty šťastlivci, kterým auta jedou a já? Já volám muži.
Prý baterka. Prý musí nějakou někde koupit. Bude u mě nejdřív do hodiny. Paráda.
Pamětliva toho, že člověk nemá na dálnici zůstávat v autě, se soukám ven a přesouvám se za svodidla. Usedám na mez, nivě hledím do krajiny, kouřím jak fabrika a rozmýšlím, co dál. Dřív by mě z takovýho scénáře kleplo. Byla bych vzteky bez sebe a řvala bych na každýho, kdo by se ke mně opovážil přiblížit. Včetně mýho nebohýho muže Ale dneska? O tolik let moudřejší už prostě vím, že takový věci se dějou a člověk s tím nenadělá ale lautr nic. Může to prostě jen stoicky přijmout, všechno ostatní rozčilování kolem je jen zbytečnej výdaj energie. A tak sedím, čekám a kouřím. A jsem ráda, že moje poučky typu „i když jedeš jen deset minut od baráku, vždycky si vezmi dost pití a teplý oblečení! Jen pro jistotu!“ konečně vešly v platnost
Po dvaceti minutách za mnou brzdí auto. A není to naše druhý auto. Je to velký auto. Takový to s šipkou vzadu. S povzdechem se zvedám ze svýho vysezenýho důlku a jdu mu vstříc. Není to moje první setkání se zákonem, nebo teda polovičním dálničním zákonem, tak už dobře vím, co a jak. Doširoka otevřít oči, trochu udiveně. Naivka hadr. Mít s sebou barvu, můžu se rovnou přebarvit na blond. Zavířit sukní. Pěkně pozdravit!
Nejede to, no, nejede. Asi baterka. Muž už sem jede. Do hodiny, no.
Automat jo? To nevodtáhnem, Rudo! Počkej, vždyť tam máme tu nabíječku!
Táhnou mi k autu něco jako obří powerbanku. Trošku se opotím, když lovím z paměti, kde se otvírá haubna.
A nemáte, paní, nějakej gumicuk, aby vám neulítla kapota?
Lovím z kufru gumičku k balerínam. Hotovo dvacet a jedem, hlavně pěkně pomalu! Pumpa je asi dva kiláky!
Teda řeknu vám, to byly nejdelší dva kilometry v mým životě! Zkusili jste někdy jet po dálnici rychlostí 10 km/hod? Ne? No je to fakt zábavný, málem jsem dostala křeč do nohy, jak jsem jí silou poroučela, aby na ten pedál nešlápla Ale dojela jsem! Ukázkově jsem zaparkovala čumáčkem ven, aby měl muž pěkně přístup k baterce až přijede. Rozloučila se s Rudou a Frantou (vymýšlím si, prostě jsem si je pojmenovala po svým ) a vydala se na snídani do Mekáče, protože přesně tam jsem nakonec skončila
Blížila se osmá ranní a protože v půl devátý jsem se měla potkat v Sobětuchách s Riou, aby mi odemkla, radši jsem jí zavolala, aby věděla co a jak. Byla dost překvapená. Jako vážně hodně. Vždyť kurz je až v neděli, ne? No, tak teď jsem teda zas byla dost překvapená já Jako auto mě nerozhodí, ale při představě, že bych udělala takovouhle botu se mi rozklepaly kolena a musela jsem si sednout na obrubník Ale stála jsem si za svým, kurz je přece dneska! Určitě! Zkontrolovala jsem rychle kalendář a ještě e-maily co jsem holkám posílala. Je to dneska, musí! Nakonec jsem jí teda přemluvila Dojde, odemkne, vyřídí moje pozdravy a rozdá instrukce. Ať si mezitím popovídaj. Třeba o tom, kam pojedou na prázdniny
A pak už přijel i ten můj muž. Trochu sakroval, že mi měl to auto vyměnit hned jak se rozsvítila baterka. Že to bylo jen patnáct kiláčků od nás a tahle se za mnou žene skoro sto kilometrů. Nojo, kdo to měl vědět, no. Snaživě otvírám kapotu, abych mu alespoň trochu pomohla. Nechápavě na mě hledí a pak mi shovívavě vysvětlí, že já mám v autě baterku vzadu. V kufru. Ehm. Radši se ujistim, že opravdu musím vystěhovat ten plnej kufr věcí. Musím. A navíc mi ozřejmí, že s tímhle autem dál rozhodně nepojedu, ať si to přestěhuju do jeho a můžu hned odfičet, zatímco on se s tím tady nějak popasuje. A navíc, nebude riskovat, že za mnou večer pojede znova! No tak jo. Vyjela jsem audinou, dojedu Mercedesem
Stěhuju, usedám, dupu na plyn a tradá, Sobětuchy těšte se!
Vítá mě tak hurónskej řehot, že mám pocit, že jsem jim snad vůbec nechyběla! Úplně jako kdyby mě nepotřebovaly! Jediný štěstí, že s sebou nemaj kůži a všechen ten vercajk, jinak by mě snad poslaly hned zpátky Nasadila jsem pěkně vostrý tempo, koneckonců hodina zpoždění je přeci jen hodina zpoždění. Dokonce jsem se jim chystala i zakázat oběd, ale když nám Leona přečetla menu vietnamsky, rozhodly jsme se, že to si nemůžeme nechat ujít Pravděpodobně nikdo neví, co jsme to jedly, ale hodina vietnamštiny za to rozhodně stála Nakonec se nechala přemluvit i Soňa, která teda s sebou měla šplhounsky k obědu připravenej kus kus. S teorií, že kus kus kusu může nechat na večeři to vzdala a přidala se k vietnamskýmu hlaholení
Krom toho teda bylo jednomyslně rozhodnuto, že jí musíme dostat pod čepec, ačkoliv se prý jednoho zrovna zbavila. Jednomyslně v tomhle případě ovšem znamená, že bylo rozhodnuto jednou umanutou myslí (a to jsem tentokrát nebyla já!), která pak až do konce kurzu projížděla svůj telefonní seznam a mumlala si zaklínadla jako třeba: „tenhle ne, ten je trochu na ženský… No, tenhle by šel, ale je takovej malinkej… Ten ne, ten trochu moc pije, zdá se mi… No, tenhle má teda dva baráky, ale na korunu je to škrt! Tenhle možná, možná, on se myslím nedávno rozvedl, ale proč? Na něm bude něco špatně! Jé, tenhle je moc milej, ale je mu asi o třicet víc, no…“
Fakt jsem zvědavá, jestli až je na podzim potkám, bude se plánovat svatba
Všechny holky byly úplně zlatý a prominuly mi to šílený zpoždění, všechno jsme parádně dohnaly a chviličku po osmý jsme končily. Jedny boty teda nemám vyfocený, kvůli útěkářce, ale vzhledem k tomu, jak daleko za mnou jela, budiž jí odpuštěno
A tak nakonec z toho proklatýho kurzu byla tak fantastická sobota, že bych si jí klidně střihla čtyřikrát do měsíce! I s tím posedáváním v pangejtu!
Boží to bylo, holky díky moc a neuvěřitelně se na vás těším na podzim!