Očekávání

Několik lidí mi pochválilo moje články. Ti největší fantasti dokonce psali, ať je poté vydám jako knížku. No a tím to zhaslo. Ode té doby utrum a já jsem jak přiškrcená. Pokaždé když si sednu k blogu a vezmu do ruky tužku (ano, i při psaní na počítači mám vedle sebe papír a tužku) mám před očima vlčí mlhu a tupě zírám kamsi za monitor. Ještě jsem nedospěla k tomu, abych tam viděla překrásný obal knížky, která bude úplně prázdná, ale cítím, že už to není daleko.

 Kdybych tvrdila, že si svojí kreativitu vybíjím jinde, tak, co si budeme povídat, budu lhát, až se mi bude od pusy prášit. Dělám na Defučách, což bylo kreativní pouze do chvíle, kdy člověk vymyslel a vytvořil první. Ušila jsem dneska Matyldě pyžamové kalhoty, což lze za kreativitu považovat jen těžko, neboť sešít k sobě dva kusy látky, které vzniky obkreslením jiných kalhot, to by zvládla i cvičená opice.
Jsem taková nějaká vyputá. Kouká tu na mě několik projektů, které by si zasloužily dokončení (včetně kabelky pro mojí ségru, která mě straší snad už i ve snu) a já ne a ne se rozhoupat. Ani do práce není moc energie a tak místo fakturování hraju karty na počítači. Tomu se říká úpadek. Navíc u nás je tak šílená zima, že jakmile nechám ruce na klávesnici dýl než pět vteřin, začnou mi k ní přimrzat. A pak má člověk pracovat.
 Velký (a nejspíš jediný poslední doby) kreativní počin, ke kterému mě dostrkala moje kamarádka, byl kurz Kreslení pravou mozkovou hemisférou. Oprášila jsem něco zrezlých vědomostí (to jsou ty které jsem nasbírala v bohémské fázi svého života na střední škole), ořezala tužku a šla jsem. Když vás na kurzu jako první věc nechají nakreslit portrét podle fotky a vy se podíváte na výslednou bramboru s ovály místo očí, je vám do breku. Neutekla jsem jen proto, že Z. se bála víc než já a potřebovala morální podporu. A taky mi bylo líto peněz, jsem skrblík. Obsahem kurzu vás nebudu trápit, zaplaťte si ho sami. Ale můžu prozradit, že výsledky to zaručeně má. U mě viditelné i okem naprostého laika. I kdyby měl to oko jen jedno. Přiznávám, že jsem první portrét odflákla. Věděla jsem, že to nenakreslím, že na to není dostatek času a že jsem nekreslila kolik? Bratru osm let. Ale zas si nebudu čechrat peří, i kdybych ho neodflákla, vypadal by zhruba stejně, jen by mi to dýl trvalo.
Výsledný portrét nebyl samozřejmě perfektní, ale nevypadal jako kresba čtyřletého dítka. A to mě potěšilo. Za ty prachy, neberte to.
Na kurzu mě hodně zaujala věta lektorky, která říkala, že máme svoje výtvory ukazovat dětem. Oni prý vždycky poznají, že kreslíme babičku, dědečka, tatínka. A to nás vzpruží. Při M. večeři jsem skicovala její nožičku koukající z pyžama. Měla jsem za to, že se mi daří. Když jsem M. ukázala svlůj výtvor, odehrála se zajímavá konverzace:
„Matýsku, víš co to je?“
„Jo,“ sebejisté a bez zaváhání.
„A co to je?“ V duchu se tetelím ze svého úspěchu.
„Žiuafka.“
 Čelist jsem si ze země posbírala sama. V duchu jsem se utěšila tím, že tam prostě chyběla ta nohavice, která by zasadila nožičku do kontextu. Když o pár hodin později neuspěl ani O., málem jsem vzteky rozkousala tužku. Pravda, ten alespoň netvrdil, že je to žirafa. Ráda bych tu svůj výtvor ukázala, abyste posoudili jestli má naše dcera nohy jak žirafa, ale zmizel kdesi pod nánosem fixek, pastelek a razítek. Což je možná dobře.
Takže jak bych to shrnula? Kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou se může zdát drahý. Když si cenu přepočítáte na hodiny, zjistíte, že je to naprosto normální taxa. Máte tak půlroční kreslení v kostce. Zabalené s mašličkou za jeden víkend. Tužky a guma přiloženy. Určitě je to super, protože člověk nevypadne z rytmu, nezapomene, co se naučil, ale zas je to pro lidi, kteří pravou mozkovou hemisféru moc nezapojují, docela záhul. Pár nás tam rozbolela hlava, prostě jen z toho, že člověk cvičí něco, co bylo tak dlouho nepoužívané. Holt naše éra fandí spíš racionální, levé hemisféře.
 Levá hemisféra je ta potvora, která vás odrazuje od všeho kreativního. To ona může za to, že si nepořídíte šicí stroj, protože byste vlastně nic neušili a všechno byste zkazili. To ona může za to, že i když vás nesmírně lákají výtvarné potřeby, stojany, štětce a barvy, odcházíte nakonec s gumou, při jejíž koupi jste rudli jak malí. To ona může za to, že spousta vašich přání zůstane v té nezřetelné snové fázi a vy se do nich nikdy nepustíte, protože by vám to třeba náhodou nemuselo jít. Vím o tom své. Léta jsem pouze háčkovala, protože háčkování se dá vypárat. Šití jsem se bála, tam když člověk do látky střihne a bude to špatně, moc už toho nenadělá. Dneska už vím, že i z blbě střihlé látky se dá leccos vykouzlit, že i špatně nakreslená kytka je pořád kytka a že každou tvorbu občas provází krize a porodní bolesti. Tak se toho nebojte, vezměte do ruky co je libo, ať už je to kladivo, jehla a niť, štětec nebo mikrofon. A dejte se do toho. Jen snů, k jejichž realizaci jsme se neodvážili, může člověk litovat. Všechny ostatní nám přece něco dají.

A abych jen nemlátila prázdnou slámu, prozradím, že se v prosinci chystám na kurz zpěvu. Kdo mě zná, ví, že zpěv je moje Achillova pata. Samozřejmě umocněná tím, že O. zpívá božsky a moje pokuňkávání v jeho přítomnosti je ještě horší než obvykle. Už před ním radši ani nezpívám (no, dneska jsem se vyprsila a vyřvávala jsem Šly panenky silnicí, taky O. rychle utekl). Vím, že nikdy nebudu hvězdnou zpěvačkou (ale představovat si to snad můžu, ne?), ale ráda bych, abych mohla otevřít pusu, aniž bych za pět vteřin musela pusu zas zavřít, jelikož jsem se úplně ztratila. A ne v překladu.
Takže kreslení chválím, ale jestli se v prosinci vrátím a budu umět čistě zazpívat jednodušší písničky, budu tyhle kurzy velebit až do nebes. Halelujah, počkejte si na to.

Dobrou noc

Další články

O životě

Potěšení mladé ženy

Potěšení mladé ženy Dneska jsem se přistihla, že mě baví nakupování. A nemám na mysli nakupování toho druhu, při kterém se zastavíte na kafíčko a

O životě

A je to venku!

A je to venku! No, to si vymýšlím, tak úplně venku to ještě není, ale rozhodně je to na nejlepší cestě. Úzká rodina i přátelé