Hercem být

Tenhle blog měl být původně o tom, jak babička poprvé hlídala Matyldu, jak jsme si vyrazili na večeři a jak se O. rozčílil. Pak uběhlo něco hodin či dnů a blog měl být o tom, jak mi bylo špatně (no strašně, fakt strašně špatně). A pak uplynulo ješt pár hodin a blog zákonitě musí být o tom, jak měl O. premiéru. Ale abyste nebyli ochuzeni, zkusím to sem nacpat všechno.

O panu O. se tady toho v poslední době moc neobjevilo. Není divu, doma se skoro neohřál. Koncem jara skočil po jedinečné šanci zahrát si v muzikálu a v půlce léta se to u nás objevilo i s příznaky. Když poprvé odjel do divadla, náležitě vzrušený a natěšený, byla jsem doma jako na jehlách. Jak to jen vydržím než dorazí? Ne jen proto, že jsem byla zpovykaná jeho občasnými příchody okolo páté a teď najednou měl divadelničit do sedmi. Ne, chtěla jsem slyšet všechno! Kdo tam je, jak to tam vypadá, kdo co řekl, co se bude dělat, co se nebude dělat, prostě všechno. Mile mě překvapilo, když dojuchal domů okolo třetí (pracovní doba, prosím, od 9:00 do 19:00). Pokusila jsem se ho vyzpovídat a usoudila jsem, že herec není špatná partie. Nemohla jsem se mýlit víc.

Netrvalo ani pár dní a v divadle byly zavedeny pokuty za pozdní příchod. Na naší domácnost, kde vládne ekonomická situace značně podobná Argentině, šlo o poměrně horentní sumy, takže O. musel ráno vyrážet opravdu zavčasu. Mělo to ovšem velkou výhodu v tom, že po půlhodinovém klidnění Matyldy v posteli se mi podařilo vyštípat jí s právě vstávajícím O. a sama jsem si mohla ještě chvilku ducnout. Zpravida mě při tom dítko přišlo přikrášlit propiskou, poslintat napěněnou pastou na zuby, nebo jinak vylepšit moje ranní skóre, ale důležité bylo, že jsem mohla být pod peřinou. Když ovšem O. práskl dveřmi, musela jsem chca nechca z pelechu i já.
Druhá výhoda herce z muzikálu spočívá v tom, že ke své práci nepotřebuje auto. V divadle toho moc nenajezdíte. A povím vám, v rodině, kde je auto pouze jedno je tahle výhoda fakt obrovská! Měla jsem před sebou tři měsíce autoráje, který spočívá především v tom, že když chci na nákup, tak si na něj můžu dojet a nemusím krkolomně vymýšlet, na který den mám nákup naplánovat a vyslat na něj muže. A hlavně, pořád jsem v katogorii řidič – začátečník, takže jen štelování zpětného zrcátka ve mě probouzí libé pocity a celá se jen klepu až vyrazím.
První výhoda se dařila téměř denně, díky mé vytrvalosti (tak nazývám tu vlastnost, která mi dovoluje zůstat v posteli i když dítko kvílí „távat, távat!“ a tahá mě za nohu). Druhá výhoda se ovšem téměř nerealizovala. Chtěla jsem si dělat čárky, ale díky své chaotičnosti bych nejspíš jednu udělala v koupelně, jednu v ložnici a další v kuchyni a pak bych měsíce přemýšlela, co jsou vlastně ty čáry zač (čtverečková metoda mě opustila stejně rychle, jako všechny další organizační metody, veřili byste, že jsem dokonce na dva měsíce ztratila diář?). Ale řeknu vám, tyhle místnosti by bohatě stačily. Zhruba tolikrát jsem totiž směla mít naše „společné“ auto. Nevím, jestli O. netrpí paranoiou, že za jeho nepřítomnosti našemu Volvu ubližuju, protože mi přijde až nápadně podezřelé, že tak často bylo naprosto akutní jet do Holešovic autem. Já mu neubližuju, fakt.
Běh domácnosti se ustálil, já si zvykla, že v týdnu se s O. vidíme maximálně při přípravě večeře (při konzumaci už většinou jeden z nás pracuje) a že víkend u nás znamená to, že O. dorazí v neděli nad ránem, prospí se k obědu a odpoledne, dá-li štěstí, muzíkál, kapela, práce a jiní, si pohraje s Matyldou. Ještě ho díkybohu pozná.
Člověk si opravdu zvykne na všechno a tak se i u nás doma slova jako „režisér, forbína, velín, port a tanec“ ozývaly na denním pořádku. Zvlášť ten tanec, ten tanec. Kdo někdy viděl O. tančit, pochopí, co mám na mysli. Nejlíp tančí tehdy, když o tom neví. Jakmile začne mít pocit, že jde o tanec, jeho pohyby se stanou křečovitě topornými a on se za doprovodu nuceného úsměvu potácí středem parketu za tichých vzdechů ostatních přihlížejících. Několikrát jsme to zkoušeli zlomit. Pouštěla jsem zamilované ploužáky a vnadně se k němu tiskla ve snaze uvolnit napětí v bocích, aby se alespoň maličko zavlnil. Kdepak. K párečku spolužáků ze základky na diskotéce nám chyběla jen ta mezera na vzdálenost paží. Já nejsem dobrý učitel. Krom toho, že mám pramalou trpělivost, tak neoplývám schopností jasného vyjádření. Nejspíš jsem to zdědila po dědovi, který se ve vypjatých situacích uchyloval k bonmotům jako třeba „No tady to musíš takhle to! Jak to že to nechápeš? Vždyť ti to říkám úplně jasně!“. Vždycky si vzpomenu na mojí oblíbenou scénu z filmu Holky z porcelánu, kde mladý instalatér (Jan Hartl), otvírajíc zatuhý kohout potrubí vztekle nadává: „Jak dlouho to nikdo ne tó, je to celý tó!“
Já u toho alespoň nekřičela, i když věřím, že kdybychom se tanci věnovali dýl, i na tohle by došlo. Ovšem nás k tomu nic netlačilo, takže tanec zůstal v teoretické rovině diskuzí a představ. A mých nočních můr o tom, že jestli se jednou vezmeme, tak náš svatební tanec budeme muset pojmout asi jako sultána v harému – O. bude stát a já okolo něj poskakovat.
A pak přišel muzikál a s ním Svatka. Jméno nebude náhodou, že měla dostatek trpělivosti a podařilo se jí O. usměrnit natolik, že nikomu ze spoluúčinkujících nevyrazil chrup a nepohmoždil končetiny. A víte co? Já tvrdím, že byl dobrej, fakt dobrej a že TANČIL! Mimochodem, zkuste si to, když vaše boty váží asi polovinu toho, co vy, tím tanec opravdu získá na kráse a na ladnosti. Pokud nemáte tak těžké boty, zalijte si nějaké do betonu, bude to sice chabá náhrada, ale postačí.

Za zmínku stojí ještě hlava. Normálně má O. hlavu moc pěknou, hezky tvarovanou, krásnej profil. Vlasy jemný, ale hustý. Barva hnědá, na pohled příjemná. Rád se stříhá na krátko, s patkou napravo. Já mám radši trošku přerostlejší eleganci, působí nedbaleji a hlavně, nevypadá na čerstvých osmnáct. Přísahám, že když přijde od kadeřníka, tak jenom jeho strniště brání tomu, aby ho nevynesli z hospody v zubech. Ale díky muzikálu měl zákaz stříhání. Ze začátku jsme z toho měli srandu, ani jsme si nedokázali představit, co z toho nakonec bude.
Červenec se nesl ve znamení Boha Slunce – O. hraje se skupinou The Rock Set a jeho účes musí být řádně natužen. Což s narůstající délkou vlasů získává na vtipnosti.

Čas plynul, vlasy rostly a z Boha Slunce se stával Beatlsák. Ještě stále se snažil udržet vlasy v pozoru, ovšem jen v těch nejdůležitějších chvílich, tedy při koncertech. V normálním provozu se snažil především o to, aby nenosil kalhoty do zvonu a aby moc často neříkal „peace“. Žertíkům ovšem neunikl, protože když se díváte na někoho, kdo se snaží z Ringo Stara udělat frontmana Roxette, je to prostě k smíchu, ne že ne.

Vlasová rána ovšem přišla jednoho večera, zhruba kolem jedenácté. V divadle měli tuším první kostýmovou zkoušku (nebo jak se to), která se protáhla a když O. dorazil domů, byla jsem zabraná do práce a na jeho pozdrav jsem jenom zamručela. Podařilo se mu nepozorovaně připlížit až za moje záda a když jsem se otočila pro pravidelnou vítací pusu, opravdu, ale opravdu jsem se lekla. Jeho vlasy, zpracoavné do spousty bodlin trčely výhružně na všechny strany a ohrožovaly bezpečnost každého, kdo se přiblížil víc než na metr. Vy byste se nelekli?

Jako já jsem samozřejmě věděla, co bude mít na hlavě, ale s kratší verzí vlasů to vypadalo, chm, přijatelněji. No což, jsem v jádru duše pankáč po tátovi, takže tenhle účes se mi vlastně líbí. A navíc skvělě ometá pavučiny. Mimochodem zrovna tenhle den si O. zvolil na cestu vlakem. Prý si v posledním nočním vlaku všichni odsedávali, proboha proč?
A ještě trochu vody uplynulo a já mám doma… Lásku z pasáže! Patka s vlnou neposlušně padá do čela a dává vědět, že pán je tvrďák ale duší je romantik a správňák. Ilustrační foto bohužel nemám, zdá se, že O. chce na tuhle fázi vlasového života mít co nejmíň vzpomínek, možná na ní chce dokonce zapomenout.

A ostny jsou ještě ostnatější, i když se to zdálo nemožné. A klasické pivo, či vodu s cukrem nahradil zmrazovač. Ještě pár centimetrů a bude používat tekuté řetězy.

Do konce října daleko, tak jsem opavdu zvědavá, koho budu mít za měsíc doma. A začátkem listopadu? Muzikálu bude konec a mně se možná vrátí můj osmnáctiletý zajíc. A možná ne.
Ale k premiéře, o které to vlatně celé mělo být. Nepřísluší mi hodnotit kvalitu, zpracování či herecké výkony. Ne že by to bylo pouze pro povolané lidi, ale proto, že jsem uživatel nenáročný a moje kritika tím pádem nemá valnou hodnotu. A taky jsem citově zainteresovaná, takže když vám řeknu, že nejlíp hrál zaručeně O., budete mi věřit? No dobře, ještě se mi moc líbila Daniela Šinkorová a Braňo Polák. A všichni se mi líbili. Celý to bylo fajn, běžte taky. A nebo si to pusťte v pohodlí vlastního gauče, protože jde o první muzikál, na který můžete koukat na netu.
Z děje vám nic neprozradím, to by nebylo fér. A navíc by to byl blog hodný menšího kapesního románu.

Takže jaké je to vlastně být hecem? Nevím, zeptejte se O. Já můžu jen říct, jaké je to žít s hercem. Ze začátku je to vzrůšo, člověk je na toho druhého tak pyšný, věci jsou nové, neokoukané. Ale všechno časem ztrácí na lesku a i herectví je nakonec jen práce. Takže jestli vás v práci sprdne režisér, nebo vedoucí směny je nakonec celkem buřt. Akorát u toho pásu vás asi nebude nikdo fotit. Pokud si zrovna neuříznete ruku, že. Na herce se cílí moc pozornosti. Každý kouká, každý poslouchá, jen aby mohl kousek předat dál. Já radši zůstanu schovaná v anonymitě a budu dál tiše podporovat svojí Lásku z Pasáže. I když jí bude zas osmnáct.
Ale pokud máte šanci, běžte do toho – herectví je určitě fajn.

Krásný večer

PS: Z příspěvky jsem odstranila všechny fotky, protože nevím, jestli by se tím můj bývalý muž chtěl chlubit 😉

Další články

O životě

Potěšení mladé ženy

Potěšení mladé ženy Dneska jsem se přistihla, že mě baví nakupování. A nemám na mysli nakupování toho druhu, při kterém se zastavíte na kafíčko a

O životě

A je to venku!

A je to venku! No, to si vymýšlím, tak úplně venku to ještě není, ale rozhodně je to na nejlepší cestě. Úzká rodina i přátelé