Překročit svůj stín

Sice jsem nechtěla nic psát a všechno si to nechat až po víkendu, ale panika mi nedá. Hrdlo se mi úží, dech se mi krátí a veškeré vnitřnosti se snaží zakutat co nejhlouběji do těla. Ano, mám strach. A děsný. Zítra jdu totiž na kurz zpěvu, po kterém jsem (zřejmě v pomatení smyslů) zatoužila. Kreslení se vyvedlo o tom žádná (a ano, ty fotky vážně hned naskenuju), ale jak jsem si někdy mohla myslet, že bych snad mohla něco zazpívat? A před lidma? Můj ty bože!
Nejhorší je, že začala panikařit i má věrná duše, který jde se mnou a zpívá o moc líp než já. Co mám potom dělat já? Úspěšně se mi dařilo kurz vytěsňovat z podvědomí, takže dnešní objev toho, že zítra v pět je nástup mě celkem zaskočil. Ale zas se od té doby bojím o to víc, takže se doba sladké nevědomosti vyvažuje mírou mého děsu. Na lopatky mě dostalo slovo „sólo“. Jo, ve skupině, to se ještě dokážu schovat, tvářit se, že pusu otvírám a občas i odvážně něco šeptnout. Ale abych zazpívala před skupinou lidí? Nemožné! Vždyť já nezazpívám ani pře panem O. A to před ním dělám horší věci! (Když se mě ptal jaké, odpověděla jsem drbání v uchu)
Ach jo, budu zaručeně jediný člověk, který nejenže se zpívat nenaučí, ale ani se neodváží otevřít pusu. Dost truchlivá představa.
A tak mi prosím, držet palce, abych zítra překročila další kousek svého stínu. Potřebuju to. Jak palce, tak překračovat stín.